Příklad dokonalé použitelnosti

Jsem člověk, co je schopný zapomínat všechno možné na různorodých místech. Nikdy jsem si však nezapomněl s sebou vzít identifikační čip cestou ze školy na oběd. Jak to?

Moje školní workflow probíhá nějak takto: skončí vyučování, skočím si dát školní baťoh do skřínky a pospíchám na oběd. Často to provádím velice rychle, čímž se pravděpodobnost ztráty čipu ještě násobí.

Mám ho totiž na klíčích, které jsou potřeba k uzamčení skříňky, takže mi otevřená skříňka nedovolí odejít na oběd bez zamknutí a vyjmutí klíčů i s čipem. Dobrý, ne? Bez téhle vychytávky bych byl asi milionkrát bez oběda.

Vidíte? Naprosto automatizovaný a neobtěžující způsob, jak donutit uživatele něco pokaždé udělat. Jen nevím, jak takovou metaforu převést do světa software.

Ještě mi schází způsob, jak si nezapomenout klíče po příjezdu do školy v autě a ušetřit si tu jednu cestu od skříňky k autu a nazpět.

Tak tohle jste nečekali

Opravdu a zcela vážně. NiceOne pokračuje, a to tímto článkem. Vlastně tak úplně nepokračuje, spíš navazuje na nový koncept. Ano, až takhle vážně to myslím.

N1 je posledních pár let (vlastně už od začátku) v docela hrozném stavu. Za něj může nedostatek mých článků a důvtipných názorů. Vysvětlím proč:

Byla to prostě otrava. Vše podstatné bylo mnohem jednodušší prostě tweetnout a dál se o to nestarat, kdežto psaní blogpostu je mnohem větší deal (obrázky, nadpisy, HTML, kontrola samotného webu, jestli se nerozsypal atd).

Čím více jsem ale přicházel na chuť Twitteru, tím víc mě lákalo napsat o něčem více než 140 znaků, ideálně na něco linknout, ale zároveň to nepsat jako velký příspěvek na blog. Navic spoustu věcí bych tweetnul, ale neudělal jsem tak, protože se to nějakým způsobem nehodilo. Dnes je moderní si zakládat Posterous či Tumblr a psát na něj každou blbost z internetu. Já jsem na to ale příliš cool, proto přichází zcela nový NiceOne, který by měl k takovým účelům sloužit. Pokud vydržíte, rád bych se rozepsal o některých nových a nově odstraněných features.

Především rozlišuji 2 typy příspěvků: klasický velký a tzv. “linked”. Znalci budou jistě vědět, od kterého zahraničního blogera jsem se inspiroval. Takový článek se sice tak trochu chová jako normální, ale jeho hlavním předmětem je odkaz, na který přesměrovávám rovnou z RSS. Tenhle formát mi dovoluje napsat něco krátkého, případně přidat citaci a rychle publikovat. Doufám, že se z NiceOne díky tomu stane tak trochu můj zájmový live stream. Občas totiž dělám spoustu zajímavých věcí, které si nechci nechávat pro sebe. Nekecám. První linkovaný článek již brzy!

Feature, kterou zde ovšem nenaleznete, jsou komentáře. Nejsem si ještě jistý jaký to bude mít dopad, ale moc rád to vyzkouším. Mám v hlavě ještě malý nápad, jak je sem částečně dostat, ale zatím to nechám jenom v hlavě. Pokud chcete, vždycky mi můžete zanechat reply na Twitteru, nebo třeba poslat e-mail.

Články nerozděluji do kategorií, nemělo to smysl. Pro interní účely budu ale používat tagy, pokud by někdy byly potřeba.

Možná jste si všimli i nového designu, který je z velké míry odlehčený a více “focused”. Je na takovýhle druh blogu jako dělaný (vlastně je dělaný).

Stay tuned. Vaše RSS čtečka za to bude vděčná.

Double-clicking na Macu

Po posledním průseru, kdy jste se na mě úplně vykašlali, (vlastně až na poslední chvíli to zachránil Logout, ale stejně) už vím jak na vás. Vy chcete nějaký ten obsah, chcete přijímat informace. Tak tedy proč ne. Dnes něco z oboru UX a docela nečekaně se bude jednat o dissování uživatelského prostředí Mac OS X.

Proč? Bylo načase. OSX používám právě jeden rok a týden a myslím že ho dokážu trochu objektivně zhodnotit. V drtivé většině to byly pozitivní zkušenosti a s tou jednou nejvýraznější negativní bych se rád podělil.

Dementní doubleclick

Double-click je na Macu vyřešen dost nešikovně. Dokonce na Windows je mnohem lepší. Docela špatně se to vysvětluje ale pokusím se o to.

Představme si ikonu třeba na ploše Windows. Pokud ji chceme double-clicknout, musíme tak učinit pouze na jednom místě (tedy zaměřit a bez pohnutí myši doubleclicknout), což je velice geniální! Chceme-li podobnou věc udělat na Macu, můžeme totéž udělat navíc s drobným pohnutím myši mezi kliky. Proč je tohle naprosto neintuitivní vysvělím níže.

Problém je v tom, že po prvním kliku se začne odpočítávat čas potřebný pro provedení kliku druhého, a to ať je myš kdekoliv. Na první pohled se to může zdát docela nevinné, ale rozhodně není.

V lepších případech se může stát, že po prvním kliku se ignoruje single-click někde jinde. Mnohem horší situace ale nastane třeba v betaverzi Safari 4. Její horní část okna vypadala nějak takto:

Představme si následující situaci – chci zavřít tab Facebook a přepnout na Seznam. Jak taková akce bude probíhat?

1. Stisknu tlačítko křížku na Facebook tabu, který se objeví při hoveru myši. Tab se zavře a aktivní zůstává ten vpravo vedle něj, tedy stále Apple
2. Nyní chci otevřít Seznam, tedy kliknu na něj. Pokud to ale udělám moc rychle po zavření Facebooku, celá akce se chová jako double-click na Seznam, takže se celé okno schová do Docku. WTF?

Podobně nepříjemná situace nastane, když se třeba netrefím přímo do křížku pro zavření tabu TomTom for iPhone a chci to ihned napravit – prvním klikem se tedy tab aktivuje a druhým klikem do křížku (!!) se opět aktivuje double-click na celé záhlaví okna, takže opět celé okno v Docku.

Samozřejmě toto není problém pouze betaverze Safari, ale je to system-wide. Připravil jsem si několik příkladů:

Toto je screenshot nastavení aplikace Growl a jak jistě tušíte, něco na ní nesedí. Problém je s těmi checkboxy vpravo, a to konkrétně takovýto – double-clickem na položku v nabídce (například Cyberduck) se vyvolá jakési okno s nastavením pro kliknutou položku. Špatné ale je, že checkbox napravo patří do této double-clickatelné zóny, takže pokud nervózně klikáte na checkbox pro vypnutí a zapnutí, vyskočí toto okno taktéž. Nepříjemné.

Poslední screenshot je z aplikace, odkud tenhle článek píšu – MarsEdit. Zde se problém nachází v levém sidebaru (Local Drafts a NiceOne). Jedním klikem na položku ji označíte a aplikace se přepne do požadovaného zobrazení. Double-clickem už se ale zobrazí okno s nastavením pro danou položku. Nemusím tedy moc napovídat aby vám došlo, že zběsilým přepínáním mezi položkami dojde k double-clicku, vyskočí okno a my jsme nahraní.

Myslím že těchto pár příkladů k ilustraci stačí, v praxi se s nimi setkávám všude. Z mých zkušeností lze tento problém jen částečně eliminovat nastavením nižší prodlevy druhého kliku pro double-click, ale ani to není stoprocentní. Vůbec se mi tento jev nelíbí, dokonce jsem se kvůli němu naučil při některých akcích vědomě počkat a po chvilce se opovážit znovu kliknout.

Tajně doufám v nápravu ve Snow Leopardovi

Hledám monitor

Dnešní příspěvek vezmu trochu sobecky a sebestředně. Nejsem totiž spokojený s LCD co mi stojí na stole a sháním se po řešení.

Abych zaškatulkoval to, co bych asi po monitoru chtěl:

• Věrné barvy
• Velikost 24″, rozlišení 1920×1200, případně větší
• Bonusem mohou být příjemné pozorovací úhly
• Nepotřebuji pivot ani extrémní dobu odezvy (hry nehraju)
• Tak nějak přiměřenou cenu

Z tohoto popisu jsem na základě článků a diskusí na internetu zjistil, že nejlepší volbou bude technologie S-IPS nebo S-PVA a v žádném případě TN.

Hledal jsem vhodného kandidáta a našel jsem Dell 2408WFP. Ten jsem ale zavrhl kvůli údajnému input lagu, jakési přepálené červené a že rozšířený barevný gamut je vlastně spíš na škodu. Potřebuji 256 odstínů červené, zelené a modré. Žádné DTP CMYKové výmysly (mám pravdu?).

Do oka mi asi nejvíce padnul HP LP2475w. Podle recenzí má celkem vyvážený výkon za fajn cenu.

Také by mě zajímalo, jak si proti těmto monitorům vede Apple 24″ LED Cinema Display. Zahraniční recenze mluví o “crisp”, “awesome” a “super-bright”, ovšem nic konkrétního, žádná čísla, navíc má leštěný povrch a je drahý (samozřejmě by se mi asi líbil nejvíc=).

Něco k tomu, jak bych si to představoval: přijdu domů, vezmu 15″ MacBook Pro a připojím ho jako sekundární displej. Hodlám dělat nějakou grafiku, většinou webdesign (třeba v Photoshopu) a ve volném čase prohlížet web a tak vůbec používat počítač. Jo a má to ještě jeden háček: chtěl bych, aby obraz vypadal pokud možno co nejpodobněji tomu, co mám na MacBooku – tam mi připadá super.

Krátce k monitoru, který mám doma – je to HP w2408, jehož velikost mě kdysi uchvátila a musel jsem do něj jít. Je vyroben technologií TN a vadí mi, že se na něj vůbec nedá koukat. Ať už obraz nakalibruji jakkoliv, vypadá zcela odlišně než na jakémkoliv (!) jiném monitoru (to možná bude na reklamaci, ne?), čímž se stává zcela nevhodným pro jakýkoliv druh grafikování. Ilustrační foto přikládám:

Vlevo je MacBook, vpravo HP. Kvůli nesprávnému nastavení bílé v použitém foťáku vypadá lépe obraz na HP. Omyl, zatímco na MacBooku je obraz pěkně akorát, na HP jsou barvy přemodřelé, přesvícené, přesaturované a tak vůbec “vyblité”. Světlejší barvy (např. vyobrazená modrá v chatovacím okénku) se rozplývají na bílém pozadí, sytější barvy jsou přesaturované, a ještě k tomu se větší tmavé plochy “hýbou” a barvy v nich splývají. Opakuji, že žádnou kalibrací se mi stav nepodařilo zlepšit. Je to skutečně důvod k reklamaci nebo je to prostě vlastnost těchto monitorů?

Prosím o radu těch zkušenějších. Je vidět, že zřejmě snadno koupím špatně. Díky moc.

Kam kráčí webový vývoj?

Poznámka: Je velice pravděpodobné, že jste už článek na podobné téma minimálně jednou četli, tak ten můj s klidem přeskočte.

Tento článek jsem chtěl původně napsat jako novoroční zamyšlení, ovšem od té doby uběhlo relativně hodně času, tak to bude zamyšlení skoro pololetní. Bude to zamyšlení o webových technologiích, nebo jak by se to dalo nazvat.

V budoucnosti (jestli blízké nebo vzdálené ukáže čas) nás čeká několik významných milníků ve značkování a stylování webů. Mezi nimi to bude například HTML5, CSS3… Ale ten největší bude příchod (a doufejme rozšíření) Internet Exploreru 8. Jsou to věci tak zajímavé, že jsem se o nich odvážil i cosi napsat pro případné neznalce.
(more…)

O pánech v červeném, oranžovém a modrém

Byl to sraz jako každý jiný. Měl svou tradici, dnes tomu bylo již více než patnáct let od prvního setkání podobně zaměřených nadšenců.

Jako první se na pódiu objevil pán v červeném, s tlustými brýlemi a mastnými vlasy, kterého znala jen skupinka podobně vypadajících podivínů. Pán se pohodlně usadil na volné křeslo předstírajíc nepřítomnost s komunikátorem v ruce.

Následoval mladík oblečený do džín a značkového trička. Vyskočil na pódium a uklonil se. Podobně jako pán v červeném, znala ho pouze malá skupinka přihlížejících, opět vzhledově velmi podobná jemu, která při mladíkovo skoku na pódium začala nadšeně pištět. Po chvilce sebepředvádění se usadil vedle staršího pána (stále zarytého do telefonu) a dal si nohu přes nohu mávajíc na přítomné dámy. To už byli na pódiu dva.

Jakmile se objevil další mladík v ohnivě oranžovém tričku s motivem dinosaura a se silně nagelovanými vlasy, dav začal šílet a vřele vítat nového příchozího. Hopsavým krokem přišel slušně pozdravit oba přítomné, obzvlášť srdečně pozdravil pána v červeném. Přišel k prázdnému křeslu a pohodlně se uvelebil. Taktéž si dal nohu přes nohu.

Jako každý rok, i nyní zde bylo rezervované místo, kam nesměl nikdo jiný, než stále opožděný pán v modrém. Bylo to křeslo stojící uprostřed, vypodložené stodolarovkami a opletené pavučinami. Pán v nepřirozeně modrém saku a kravatou nakřivo se dostavil, usadil se a schytal nevraživé pohledy téměř všech přítomných. Bylo vidět, jak se cítí nesvůj, každým rokem víc a víc. Ten den jeho nervozita vyvrcholila, obával se toho nejhoršího.

Doteď byla jeho přítomnost ve společnosti v rámci možností tolerována a díky tvrdé a únavné práci tisíců lidí částečně skryta, popřípadě byly zmírněny následky jeho nevypočítatelného chování. Evidentně byl z celé čtveřice nejhloupější, ale měl největší výhodu – naprosto každý s ním musel být alespoň jednou seznámen. Někdo ho toleroval, další nevnímal, někdo o něm ani nevěděl. Hůře na tom byli ti, kteří s ním museli být seznámeni, či s ním pracovat. Zhruba polovina lidí už ho ale s radostí opustila.

Nastal ten okamžik, na který všichni čekali. K muži v modrém přistoupil o něco sympatičtější chlapík opět v modrém saku, zlatou stužkou a úsměvem na tváři. I když ho obecenstvo také nemělo dvakrát v lásce, rozhodně byl více tolerovaný a jeho chování více vypočítatelné. Dav začal znovu šílet když si muži vyměnili místo. Pán s kravatou nakřivo vyčerpaně padl na všechny čtyři, ale dlouho se neudržel. Když se na něj rozeběhl početný dav, sebral poslední síly a utekl neznámo kam.

Král zemřel, ať žije král.

…

A od té doby jsem přestal optimalizovat weby pro IE6.

Jak správně tagovat

Pokud vaše hudební knihovna někdy přesáhla cca 50 alb (nikoliv koupených na iTunes Music Store, či naripovaných z originálních CD), téměř jistě jste se setkali s jevem, kterému já říkám “ID3 prasáctví”, česky volně přeložitelným jako “bordel v názvech”. Ani já jsem se tomu kdysi nevyhnul a dodnes se za to stydím. Protože jsem na organizování muziky tak trochu úchyl, rozhodl jsem se napsat tenhle článek, který vám osvětlí, jak se dá príma dělat s hudbou v iTunes.

Základní požadavky

Ještě předtím, než začneme opravdu organizovat, ujistěte se, že jste se vyvarovali zcela elementárním, začátečnickým chybám typu:

Takže prosím alespoň nějakou základní formu – tzn. minimálně vyplňte správně umělce, název skladby a album. To může poprvé (záleží na velikosti knihovny) zabrat docela dost času, takže pokud jste obzvlášť velcí bordeláři, přeju vám mnoho trpělivosti.

Ideální případ

Ideální případ je pro nás album, které se drží jediného žánru, má jediného umělce (žádné hostovačky) a obsahuje pouze jedno CD. Takové album je v mojí knihovně docela vzácný jev, ale jedno jsem našel:

Takové album je radost mít v knihovně, zpravidla s ním totiž nebude ždný problém. Všimněte si, že stejná skupina zde zpívá zcela jejich vlastní písně na vlastním albu. Idylka. Stačí jenom přidat obrázek alba a pokračovat.

Album s featuringy

Zde nastává komplikovanější situace, kterou ne každý řeší stejně, což v kombinaci se stahováním na každém rohu vede k totálnímu zprasení knihovny. Jedná se opět o celé album, kde ovšem kromě hlavního umělce (ten, koho je celé album) vystupuje i kdosi jiný – tzv. hostovačka, či featuring.

(more…)

Pár důvodů k jailbreaku

I když se u nás iPhone už nějakou dobu vcelku oficiálně odblokovaný prodává, pořád zde visí několik důvodů jailbreaknout. Pro mě jsou tyto důvody dva, konkrétně dvě aplikace (nebo apps, chcete-li), na které jen tak v App Store nenarazíte.

Samozřejmě tyto důvody zde jsou kvůli programátorskému vězení (aka pískovišti), které Apple nekompromisně vývojářům diktuje, což brání vývoji některých zajímavých aplikací, doplňků a modifikací pro iPhone OS, ale to přece již všichni víte.

Přesto se najde někdo, kdo takovou aplikaci naprogramuje i když se vzdá prodávání na App Store a nabídne ji zdarma pro jailbreaknuté telefony, takové lidi respektuji a potají obdivuji.

První takovou fajn aplikací je paradoxně ta, která se v podobné formě na nějakou dobu vyskytla i na oficiálním App Store, než byla vyhodnocena jako nevyhovující podmínkám, konkrétně to byla aplikace sloužící ke sdílení připojení k internetu z iPhonu do laptopu (NetShare, $10, její příběh zde). Tu, pokud vím, nenalezneme ani v Cydii, či Installeru, nalezneme tam ale aplikaci iPhoneModem ($9.99), která vyžaduje instalaci speciálního software do Macu (nevím, jestli funguje i na Windows) a bez registrace se připojení po chvíli automaticky ukončí, jinak je to celkem fajn app. Další možností, jak se pomocí iPhonu připojit na internet jsou čachry s Terminálem a nastavování proxy v prohlížeči (návod třeba tady). Otravné, ale vcelku funkční.

PdaNet

Tak abych se k té první aplikaci dostal – jmenuje se PdaNet a její nastavení je tak jednoduché a rychlé, že ani nepotřebuje tutoriál, ba snad ani krátký návod. Tedy stačí kliknout na AirPort ikonku v menu baru a zvolit “Create Network”, na tento bod se připojíte s iPhonem, spustíte aplikaci a hotovo, počítač je automaticky online! Má to fungovat tak, že iPhone slouží jako WiFi router, žádné proxy nebo SOCKS, takže žádné další nastavení. Je to super. Jo, a je zdarma!

QuickGold

Obecně nejsem zastáncem customizačních aplikací typu SummerBoard a blbůstky na unlock screen, které jenom zpomalují telefon. Neplatí to ale o QuickGoldu (který výrobce mimochodem sám označuje za důvod k jailbreaku, já musím souhlasit), který o sobě nijak nedává vědět než ho aktivujete. Aplikaci bych označil za ekvivalent ke Spotlightu na Mac OS X. Jednoduše ho aktivujete z home screenu stisknutím home buttonu a otevře se klávesnice, se kterou můžete vyhledávat v kontaktech, SMS, aplikacích, Safari historii, e-mailech a dokonce umí vyhledávat na Googlu a jiných serverech pomocí zápisu „g [string]“, „m [string]“ (Google maps) a další, nebo jednoduše napíšete URL. Funguje to naprosto svižně a app je hned po ruce, což je její největší výhoda, navíc je taktéž zdarma.

Mimochodem, QuickGold je typická ukázka aplikace, která by logicky nikdy nemohla být oficiálně schválena do App Store =).

Scrobble

Tato aplikace nahrazuje to, co na oficiálním Last.fm klientu pro iPhone chybí, tedy to nejvíce podstatné – samotné scrobblování poslouchaných tracků na váš profil. V podstatě je to jenom velmi, vemi ořezaná původní (1.x) verze MobileScrobbleru, vlastně s ním kromě skroblování nemá společného vbec nic, prostě zadáte login a heslo, aplikace běží na pozadí a všechno se to pěkně vypisuje na web. Jednoduché, funkční.

P.S.: Vím, že po připojení iPhonu k Macu všechno obstará Last.fm klient, ale jde mi o ten pocit, že sekám trávník připojíce se k domácí wifi s písničkami létajícími ve vzduchu. Někdo tohle potřebovat nemusí, já jo.

Konec profesionálních Maců?

Pokud hledáte technická specifika nových MacBooků, zamiřte jinam, je toho plný internet, tenhle článek je jen subjektivní odpad mé mysli.

V úterý čtrnáctého se už asi definitivně Apple počítače (tedy minimálně notebooky) změnily ve spotřební produkt jako každý jiný. Profesionální řada jakoby nyní splývala s low-endem – tak to vypadá u ostatních výrobců notebooků, ale nikdy u Applu.

Co MacBook?

Asi bych souhlasil, že u tohoto modelu je změna k lepšímu. Ovšem pouze materiálně a v rámci jednoho počítače, pro Apple jako společnost tomu je naopak. Nový MacBook je prostě k nerozeznání od svého většího brášky Pro za cenu FireWire portu a možná i cenu jako takovou. MacBook by měl zůstat tím malým, bílým low-endem, který vypadá prostě jako noťas na zábavu, ne jako wannabe Pro (a třeba by mohl ještě o něco zlevnit).

A co Pro?

Logicky se dalo čekat výraznější vylepšení právě u MacBooku Pro, jenže ono ne, oni akorát zvětšili displej MacBooku a přidali lepší grafiku.

Pro už není Pro, vše je podřízeno tomu, aby vypadal pěkně v obchodě. Osobně vlastním starší model MacBooku Pro 15″, který mám moc rád hlavně díky jeho příjemně prohnuté klávesnici, matnému displeji a podobných věcí okolo (jako třeba plnohodnotný DVI konektor) – tedy věci, které jsou laikovi ukradené (a třeba se mu ani nelíbí). Jsem celkem rád, že jsem si nepočkal na upgrade a koupil rovnou původní verzi, vlastně ani ve výkonu není kromě grafické karty téměř žádný rozdíl.

Poslední dobou se mi některé kroky Applu nelíbí – připomeňme třeba NDA nebo trapas s uvedením MobileMe. Díky iPhonu vzrostl o značku zájem, tedy i o Macy. V USA už mají desetiprocentní tržní podíl, s čímž souvisí i mnoho vedlejších efektů – třeba najít crack na cokoli už není problém stejně jako narazit na uživatele s permanentním Caps Lockem. Pro ně jsou vhodné právě lesklé displeje a žádný FireWire.

Mimochodem, tenhle článek klidně můžete pochopit jako léčení komplexů neaktuálního hardware, ačkoli doufám, že tomu tak není.

Trochu JavaScriptu, ne?

Čím víc jsem se zavrtával do možností tvorby webů, tím víc mě lákal, ale i zároveň odpuzoval JavaScript. Základy v programování v PHP vcelku ovládám, pustil jsem se do něj hlavně kvůli jeho prohlížečové nezávislosti, neb běží někde nahoře na obláčku na jednom serveru. S JavaScriptem to nikdy nebylo tak jednoduché, slýchal jsem velké stížnosti na různé JS implementace v různých browserech a s tím spojené značné nepříjemnosti. Dále je potřeba mít v JavaScriptu určitou úroveň znalostí, protože i zdánlivě velmi jednoduché věci se zpravidla zapisují velmi složitě. Přesto jsem se konečně do něho pustil. Proč?

jQuery,

to je ten důvod. Pokud alespoň trochu víte, jak vypadá kód v čistém JS (což byla taky jedna z věcí, které mě odpuzovaly), musíte souhlasit, že to je něco úplně jiného než HTML/CSS. Právě jQuery se snaží vtisknout JavaScriptu trochu více CSS, pokud mi dovolíte trochu přehánět, tak je to vlastně jeho větší nadstavba. No řekněte, není geniální zapsat jednoduchou věc jednoduše, logicky, a hlavně “CSS-like”? Chcete příklad? #("div#ramecek").addClass("cervene"). Tenhle kousek skriptu musí pochopit i CSS kodér, který JavaScript v životě neviděl, tedy alespoň u mě se tak stalo.

Co víc – všechno tohle funguje stejně ve všech prohlížečích!

A víte, kdo mě k tomu dokopal? Jiří Zralý s jeho jednoduchou, polopatickou sérií článků. Stačilo mi přejet pár řádků z prvního dílu a bylo jasno.

Na tomto místě se většinou píše, co jsem už udělal. No, je to jen jeden z mála pokusů, který jsem dělal přímo do HTML souboru: je tady, složitější skripty třeba ještě přijdou ale teď spíš zkouším různé postupy v jQuery Zkoušečce.

Ne, žádný tutoriál či seriál nehodlám psát, protože by to bylo snad ještě horší, než házet hrách na strom doufajíc že spadne. Více k věci se hodí doporučit ostatní, například toto video, nebo několik článků, jako je například tento, nebo tenhle, a taky doporučuji sledovat seriál článků na Digitálním Citronu počínaje tímto.

Doufám že jsem vás na jQuery alespoň trochu navnadil a zkusíte něco málo napsat ve Zkoušečce. V JavaScriptu a AJAXu je budoucnost webových aplikací, bohužel pro webové vývojáře…

iPhone 3G – drobné drobty při upgrade

Nový iPhone jsem si pořídil nějakých pár dní po jeho uvedení v ČR, nebyla to honba za novými funkcemi, ani abych měl poslední výkřik od Applu. Prostě už mě pomalu začala tlačit osmigigová kapacita starého ajfonu, k tomu se objevila GPSka, 3G a krásný design. Upgrade je to příjemný, nic zásadního (ono se na iPhonu moc nového vymyslet nedá, pokud si odmyslíme softwarové záležitosti, které jsou pro oba přístroje téměř shodné), ale jsem naprosto spokojený a rozšířila se mi moje sbírka Apple krabiček a samolepek .

Konkrétně jsem si koupil černou verzi s 16 gigabajty; i když jsem nepředpokládal nějaké významné hardwarové změny, je jich více, než jsem čekal, tak zde sepíšu pár drobností, které při upgradu nemusí být hned zřejmé, ale přesto tu jsou:

• Telefon je širší. To uvítají jistě velké tlapy, ale lépe mi na šířku padnul do ruky starý iPhone, ovšem nutno říci, že není nic složitého si zvyknout.
• Mnohem lépe padne do ruky, což je částečně v rozporu s prvním bodem, ale vypoulený zadní kryt zcela vynahrazuje útlé tělo starého iPhonu.
• Kovová tlačítka vypadají hezky, ale žádný praktický dopad to nemá, až na přepínač zvonění/ticho, který nyní jde přepnout pouze za pomoci většího úsilí, tedy je mnohem jistější a lépe drží ve své poloze. Starý iPhone se mi občas nechtěně ztišil, ale to mohl být důsledek opotřebení.
• Reproduktory nejsou o moc lepší, než u starého modelu, ale nejsou zakryty látkovým žvancem, takže jsou mnohem hlasitější, než neupravený starý iPhone (já jsem žvanec samozřejmě vyndal). Výkon obou reproduktorů je po úpravě srovnatelný, možná nový iPhone má lepší kresbu ve vyšších hlasitostech.
• Displej je více do žluta, na což se dá brzy zvyknout, už mi modrý displej starého iPhonu připadá divnější.
• GPS v Mapách funguje skvěle, tedy mnohem lépe, než je potřeba pro zjištění nejbižší pizzerie, ovšem navigační software v telefonu znatelně schází. Doufejme, že Apple uzavře nějakou exkluzivní smlouvu, nejlépe s Garminem, u kterého by se dala bez problémů stáhnout kompletní Topo mapa čech přes 3G (okolo 70MB), ovšem nezní to moc pravděpodobně zejména kvůli minimální podpoře platformy Mac u Garminu, dokonce se má v blízké době objevit navigační nüvifone. Uvidíme.
• Pohybuji se zejména po Praze a můj operátor je O₂, takže využívám opravdu rychlá data. Je to super, nemůžu si to vynachválit. Už kvůli tomu se vyplatí nový iPhone koupit (a samozřejmě aktivovat datový tarif).
• Vypadá prostě lépe. I když změny na přední straně nejsou skoro patrné, iPhone 3G vypadá prostě elegantněji než ten starý úzký.
• Headphone jack je konečně nezapuštěný a já mohu používat moje oblíbené Kossky bez luxusní homemade redukce.

To je snad zatím všechno, třeba ještě něco připíšu. Jen ještě doplním, že jsem telefon ještě nejailbreaknul / nepwnul, i když mě silně irituje automatická oprava textu, nechce se mi ani pomyslet na sedmnáctisekundové načítání Settings.app na starém iPhonu (ne, opravdu rovných 17 vteřin, někdy více, někdy méně).

A málem bych zapomněl, pokud má někdo zájem o starý odblokovaný iPhone 8GB s aplikacemi v hodnotě cca 3000,- Kč (nebo s češtinou), ozvěte se v komentářích, nebo na můj e-mail (čtenáři tohoto plátku mají samozřejmě přednost a možná i slevu =) ).

Apple Store London a Fena

Možná to už víte, ale právě se nacházím kdesi v Londýně, konkrétně v okolí Greenwiche, ale to není moc důležité. Shodou okolností se v naprosto stejném termínu nachází v UK i Fena, který je na škole dole v Brightonu, a protože se trochu známe, při jednom z jejich výletů do zdejšího hlavního města jsme si domluvili sraz na Piccadilly Circusu. Součástí našeho plánu byla návštěva zdejšího oficiálního Apple Retail Store.

Jen takový krámek

Byla to moje první návštěva u oficiálního Apple, a jako čerstvý jablíčkář jsem si to patřičně užil, vyzkoušel pár Maců, iPhone 3G…

Zvenku obchod nevypadá nijak odlišně od zdejších krámků s oblečením, jen se dá poznat podle velikých jablek na oknech, a také podle velikosti – žádný větší samostatný obchod tu v okolí snad ani nebyl, a už vůbec ne krásnější .

Obchod má nádherný interiér, ve kterém dominují krásné sleněné schody uprostřed do prvního patra. V přízemí se nachází několik testovacích stolů vždy s asi deseti MacBooky každého druhu, u stěn jsou k vyzkoušení iMacy a dokonce jeden Mac Pro s dvěma 30″ Cinema Displayi. Dále je zde spousta iPodů a hlavně iPhonů 3G, které se zde prodávají už nějakou chvíli. iPhone 3G padne mnohem lépe do ruky díky svému tvaru, GPS jsem uvnitř budovy nemohl vyzkoušet, jinak ale nevidím moc dalších důvodů k upgradu ze svého “starého” iPhonu.

Nahoře se prodává zejména příslušenství ke všem výrobkům a najdete zde proslulý Genius Bar – místo, kde vám po rezervaci poradí s čímkoliv okolo vašeho Macu, iPodu nebo iPhonu. Provádí se zde i “zaučování” do platformy Mac, nebo do jakéhokoliv programu od Apple. Zcela vzadu se nachází jakási “Keynote Area” – v našem případě tam s pomocí kamery a velkého plátna pán od Applu předváděl funkce iPhonu 3G. Nádhera!

No a protože jsem si odtud chtěl taky něco odnést, v příslušenství jsem si vybral ten krásný Apple Remote, který mi už nechtěli přibalit k MacBooku Pro (mám novější verzi). Je to docela příjemná a často i praktická věc (a hlavně je z Apple Storu . Stál mě 

Pokud vám na počítači běží nějaká z linuxových distribucí a právě kývete hlavou – ano, mluvím jenom o jednom z obchodů Apple, a jsem jinak zcela normální.